Vládní koalice přichází s dlouho očekávanou novelou zákona o České televizi a Českém rozhlase, zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Takzvaná Velká mediální novela má za cíl nastavit trvale udržitelné financování veřejnoprávní televize a rozhlasu. „Pomocný název znamená, že opravujeme druhý pilíř, který je zárukou nezávislosti, a to je financování,“ vysvětluje ve Dvaceti minutách Radiožurnálu Jan Lacina, místopředsedy hnutí STAN.
Jak má takzvaná Velká mediální novela podle návrhu vypadat?
Velká mediální novela se tomu říká, protože před námi už proběhla takzvaná Malá mediální novela, kdy jsme řešili, že se Sněmovna rozdělí o volbu členů mediálních rad se Senátem. To máme nyní za sebou. Účinnost je od 1. října.
Pomocný název velká mediální novela znamená, že upravujeme druhý pilíř, který je zárukou nezávislosti, a to je financování. V tomto kontextu bych spíše mluvil o dlouhodobě udržitelném financování než trvale udržitelném financování.
Je důležité říci, že obě média by měla být i nadále financovaná z koncesionářských poplatků, nikoliv ze státního rozpočtu. Taková myšlenka tady byla. Co se tedy mění?
To, že se dále financuje koncesionářským způsobem, je asi nejdůležitější vůbec, protože Evropou proběhla vlna populismu, kdy to vlády braly na sebe. A podle mě by to byla obrovská chyba, protože v tu chvíli už to nejsou média veřejné služby, ale státní média.
Nyní se mění několik zásadních parametrů.
Tím prvním je, že televizním nebo rozhlasovým přijímačem už nebude jen televize a rádio, ale bude to jakékoliv zařízení, které je schopno přijímat rozhlasové či televizní vysílání.
Zároveň zdůrazňujeme, že platba zůstává stále na domácnosti, ať je ta domácnost desetičlenná nebo dvoučlenná. Platí domácnost, není to daň z mobilu.
Mimo to by se měl okruh plátců rozšířit zhruba o 200 až 300 tisíc. Odhad ministerstva kultury je 230 tisíc s tím, že ještě zároveň znamená jakousi mezigenerační solidaritu, protože dnes média veřejné služby platí především lidé nad 50 let.
Tak, aby se to natáhlo o lidi, kteří dnes nemají doma televizor, ale dívají se například na sport nebo na 168 hodin a na některé vybrané pořady.
A tím druhým je jednorázové navýšení poplatku v případě Českého rozhlasu o 10 korun a v případě České televize o 25 korun.
Všechno to má platit ovšem až od 1. ledna 2025. Když všechny tyto parametry spojíte a přidáte k tomu ještě novou metodiku platby právnických osob, které by měly platit od pěti zaměstnanců výš, tak vám to ukáže zhruba nárůst o 1,4 miliardy korun pro Českou televizi a o 600 milionů pro Český rozhlas. Což je docela významné navýšení.
V případě televize to činí asi 25 procent, v případě rozhlasu asi 30 procent. Dále by ovšem šlo argumentovat, že peníze z roku 2005, respektive 2008, kdy došlo k poslední změně, jsou dnes zhruba na 50 procentech tehdejší hodnoty. Takže to navýšení vlastně nedorovnává propad, který nastal.
Ale přece jen je to významná změna a musím říct, že my jsme vlastně jedna z prvních vládních koalic po obrovské době, která našla odvahu do toho jít.
Valorizace
Náměstek ministra Michal Šašek (ODS) ohlásil o prázdninách optimální model financování, který zaručí České televizi a Českému rozhlasu dlouhodobou ekonomickou stabilitu. Počítáte s pravidelným navyšování poplatků vzhledem k inflaci?
Tento moment tam není. Byl jen součástí jednání. Přinesli jsme ho tam jako Starostové a nezávislí, ale my jsme pětikoalice. Strany mají v některých věcech poměrně rozdílný pohled na svět a každá musela v něčem ustoupit.
Myslím si, že náš klíčový ústupek byl právě v této indexaci, kdy já osobně bych byl přesvědčen, že to pravidelné navyšování o inflaci třeba jednou za tři roky nebo když inflace přeleze o 15 procent, by bylo zdravé. Ale tam jsem kolegy nepřesvědčil.
Beru to jako výsledek sportovního souboje a musím říct, že i přesto jsem s výsledkem relativně spokojen.
Pomalý proces přijímání nové mediální legislativy kritizuje Martin Luhan ze sdružení Rekonstrukce státu. Mimo jiné tvrdí, že k dosažení finanční nezávislosti veřejnoprávních médií nestačí právě jednorázové zvýšení poplatku, jak jsme o tom teď mluvili, ale je třeba podle něj akcentovat dlouhodobý výhled. Budete se tím nějak v budoucnu zabývat?
Je tu jeden kraj úvah, který reprezentuje Rekonstrukce státu, Martin Luhan a další jeho kolegové. Mluví o indexaci, jejíž já jsem poměrně významným příznivcem.
Na druhé straně tady ale máte v Poslanecké sněmovně také Andreje Babiše, který mluví o tom, že média veřejné služby jsou součástí zločinného kartelu, který se tady vytvořil na začátku 90. let a mají se zestátnit a nemají dostávat žádné koncesionářské poplatky. Má se to platit ze státního rozpočtu.
To by byla cesta a skluzavka k Orbánovi do Maďarska a k orbánismu. A dnes už v Maďarsku vlastně není žádný významný fenomén, který by Orbán nekontroloval, počínaje kompletní mediální scénou přes soudnictví a všechny další sféry veřejného života.
V takové společnosti opravdu žít nechci. A doufám, že ani mí kolegové, kteří se mnou seděli v týmu, který připravoval tuto dohodu, že nikdo z nich v Orbánově režimu žít nechce.
Jak je podle vás důležité, aby zůstala zachována média veřejné služby? Ne každý vnímá rozdíl mezi státními médii veřejné služby.
Jsem dlouhodobě velkým podporovatelem silných a nezávislých médií veřejné služby. Myslím, že tyto dvě novely, velká a malá, udělaly významný krok tímto směrem, protože obě média považují za pilíř odolné společnosti. To je velmi důležitý termín, odolná společnost, protože víte, jednak se dnes pohybujeme v informační válce.
Tato vláda má za úkol boj s dezinformacemi a silná a nezávislá média veřejné služby, která mají velký dosah, vysokou sledovanost a také vysokou míru důvěry, jsou samozřejmě velmi významným nástrojem. Musíme si také uvědomit, že dnes díky online médiím žijeme každý ve své bublině.
Společnost je strašně roztržená. Bubliny spolu nekomunikují, mají své vlastní pravdy a těch nástrojů, které by byly schopné udržet společnost pohromadě, je relativně málo. A média veřejné služby Český rozhlas a Česká televize jimi bezesporu jsou.
Redefinice přijímače
Jak v novele měníte definici koncesionáře?
Ne, my neměníme definici koncesionáře, ale přijímače. To znamená, že každá domácnost, která má doma přístroj, který je schopen přijímat rozhlasové či televizní vysílání, bude platit.
Jak zjistíte, kdo vlastní chytrý telefon nebo počítač a tím pádem má povinnost odvádět poplatky?
To zůstává úplně stejné, jako je to v původní normě, kterou my teď jaksi posouváme dál. Je to tak, že máte domácnost a domácnost přijímá elektřinou, tím je definována. Dostane tím pádem dopis od České televize nebo Českého rozhlasu, že by měla platit poplatek.
Jestliže nemáte žádný takový přijímač, jdete na poštu a napíšete čestné prohlášení, že nevlastníte žádný přijímač, který by byl schopen přijímat rozhlasové, případně televizní vysílání. Proces je u konce.
Samozřejmě, že by tady mohly existovat různé divoké představy, ale ani televize, ani rozhlas nemá žádné nástroje, jak vtrhávat k lidem do bytu a kontrolovat, zda náhodou pod peřinou nemají schovaný moderní mobilní telefon. To určitě ne.
Musím českou veřejnost uklidnit, že je to jen princip čestného prohlášení, který pro tuto věc považuji za vhodný. A jak jsme se dnes dozvěděli na tiskové konferenci, mají obě média zjištěno, že česká veřejnost je v tomto velmi ukázněná.
Zdroj: iRozhlas.cz, autor Vladimír Kroc, 6. 9. 2023. Rozhovor si můžete přečíst také zde.
Představili jsme návrh velké mediální novely
